Rozlousknutí:-)

14. dubna 2008 v 21:10 | Sammy |  .:Moje literární tvorba:.
No...tak jsem koukala, že mám docela vysokou návštěvnost a stálé klienty:-). Proto jsem se rozhodla být trochu sobecká a vnutit vám sem moje trapné literární pokusy:-))
Tato první povídka (a spousta z vás ji už jistě zná, nacpala jsem ji všude:-))) je fanfiction na dvě postavy z Harryho Pottrea - Lupina a Tonksovou, a jejich..ehm..milotný vztah:-)) Je uveřejněná in na www.potterpovidky.cz , ale an dvě části, já jsem ji spojila.
Povídka v celém článku.

Fan fiction na knihy o Harrym Potterovi
- děj se odehrává v šestém díle Harry Potter a princ dvojí krve, kapitola Fénixův nářek
Rozlousknutí
Jakmile Harry, Hagrid a profesorka McGonagallová odešli, ošetřovnu zachvátilo ticho, narušované jen pohyby Fleur, která neúnavně nanášela mast na to, co dříve býval Billův obličej. Ticho přerušil až Ron, když se zeptal: "Co se teď s Bradavicemi stane?"
"Je docela možné, že je zavřou," ozval se Lupin, vděčný za to, že se už neprobírá jeho milostný život. "Řekl bych, že rodiče dětí se budou bát své děti sem poslat, teď, když se prokázalo víc než kdy jindy, jak to tu může být nebezpečné."
"To je směšné," prohlásila paní Weasleyová, "já jsem taky rodič a nemyslím si, že v Bradavicích číhá víc nebezpečí než kdekoli jinde venku."
"Jenže nemůžeš čekat, že takhle budou uvažovat i ostatní rodiče," oponoval jí Lupin.
Pak se opět rozhostilo ticho. Všichni jen zírali do prázdna a skoro se nehýbali. Po několika minutách Lupin vstal.
"Nejspíš je načase, abychom tu Billa nechali jen s rodinou," řekl a opatrně pohlédl na Tonksovou, která se okamžitě zvedla. Hermiona také vstala.
"Ne, Remusi, to nemu -" začala paní Weasleyová, ale Lupin jí skočil do řeči: "My víme, Molly, ale přesto půjdeme." Odcházel ke dveřím ošetřovny a Tonksová s Hermionou ho následovaly. Před ošetřovnou se rozdělili; Hermiona si musela odběhnout do umývárny, aby se trochu dala do pořádku. Lupin a Tonksová mlčky sešli až dolů do vstupní síně. Cestou nikoho nepotkali, všichni studenti se s největší pravděpodobností zdržovali ve svých společenských místnostech, kde jim ředitelé kolejí oznamují tu strašlivou zprávu o Brumbálově smrti…
Nevěděli, kam jdou, ani jeden z nich si zřejmě neuvědomoval, že jdou spolu a neví kam. Tonksová se zničehonic zarazila a podívala se na Lupina. Pak řekla: "Vím, že bych se teď měla cítit strašně, ne, nech mě teď domluvit, prosím," řekla, když viděla, že Lupin už otevírá ústa, aby ji přerušil, "měla bych se teď cítit hrozně, protože Brumbál zemřel sotva před pár hodinami, ale…" odmlčela se a povzdechla si, "ale mnohem víc mě teď trápí, že člověk, kterého miluju, mě odmítá z nějakých rádoby ušlechtilých důvodů. To je všechno, co jsem chtěla říct. Jestli mě odmítneš i teď, už o tom nikdy nepromluvím, slibuju," dořekla a jediná slza jí stekla po tváři, ačkoli hlas se ani nezachvěl.
Lupina to úplně odzbrojilo. Takhle vážnou Tonksovou obvykle vídal jen málokdy, ale poslední rok skoro pořád. Podvědomě si také uvědomoval, že Tonksová je tak vážná a smutná kvůli němu, a to rozhodně nechtěl... Několik okamžiků byla vstupní síň svědkem jejich mlčení. Tonksová upírala strnulý pohled do země a chvěla se vyčkáváním. V celém hradu panovalo hluboké ticho. Pak Lupin pomalu a tiše promluvil.
"Tonksová…" zamumlal. Zvedla k němu oči a tázavě se na něj podívala. Lupin věděl, co pro něj znamená, ale musel si být stoprocentně jistý, že Tonksová chápe, jak nebezpečný by byl život s ním. "Já…nikdy bych si neodpustil, kdyby se ti kvůli mně něco stalo," vymáčkl ze sebe. Tonksová se na něj odhodlaně podívala.
"Nechápeš to, Remusi? Myslíš, že budu šťastnější sama, ale v bezpečí? Myslíš, že dám přednost samotě před nebezpečím?"
Otázka visela ve vzduchu. Lupin otevřel ústa, aby jí odpověděl, ale hned je zase zavřel. Zakroutil hlavou. Nenacházel slova, která by mohl říct. Znal svoje city, ale zuřila v něm bitva. Měl ji rád, ale právě proto ji nechtěl ohrozit. A pořád si myslel, že je pro ni moc starý. Nakonec promluvila opět Tonksová: "Měli bychom už asi jít. Brumbál je mrtvý, ale Řád nás bude potřebovat dál." Její hlas zněl podivně rozčileně. Udělala dva kroky směrem k dubové vstupní bráně, když vtom ji zadržela Lupinova ruka. Rozhodl se. Když Tonksová připomněla Brumbálovu smrt, něco se v něm pohnulo. Věděl, že ji nesmí nechat teď odejít. Časy se změnily.
"Počkej," řekl pevným hlasem. "Jsi si jistá, bys dokázala překousnout, že jsem starší? Že jsem vlkodlak? Že vztah se mnou nebude procházka růžovou zahradou?" Podíval se na ni a viděl, jak se jí rozzářily oči. Věděl, že se ani nemusel ptát. Tonksové vlasy se najednou začaly měnit. Už nebyly barvy myší šedi, ale světle růžové jako květy jabloně. Sice ta barva byla ještě na hony vzdálená její oblíbené barvě křiklavě růžové žvýkačky, ale změna tu byla. Dýchala nadějí.
"Ano, jsem si jistá," řekla Tonksová a maličko jízlivě dodala: "Jak ti říkám už asi po milionté prvé."
"Já vím," prohodil odevzdaně Lupin, ale přesto se pousmál. "Jen se ujišťuju." Sotva věděl, co říká. "Už jsem se tomu nedokázal déle bránit," vyhrkl najednou. Zvedl oči k Tonksové (opět totiž pohledem důkladně zkoumal své tkaničky u bot) a pohlédl jí do očí. "Já tě mám totiž vážně moc rád." Potřeboval se nadechnout. "Miluju tě," dodal přiškrceným hlasem.
Vlasy Tonksové v tu chvíli jakoby explodovaly; rozzářily se tou nejkřiklavější růžovou, jako existuje. Široce se usmála a pozoruhodně klidně řekla: "Já vím. Ale strašně dlouho jsem čekala, až mi to řekneš." Mrkla na něj a vzala ho za ruku. "Že ti to ale trvalo, to ti tedy řeknu," zasmála se.
Lupin si ji přitiskl k sobě a díval se jí do očí (poněkud ho v tom ovšem omezovaly její vlasy, které musely nutně upoutat jeho pohled), ale když už od sebe byli sotva pár centimetrů, vstupní síní se rozlehlo nepatrné zakašlání. Oba se s trhnutím otočili a uviděli profesorku McGonagallovou, jak stojí na schodech a lehce rozpačitě se usmívá.
"Nerada vás vyrušuji," už zase s její obvykle přísnou tváří, kde ovšem probleskl ještě jeden úsměv, který však trochu kontrastoval s jejím strhaným a vyčerpaným obličejem, "ale nevzpomínám si, že by vám bylo dovoleno zanedbávat hlídání, jako po celý rok, jen proto, že ředitel zemřel, Nymfadoro." Řekla to tak vážně, až se Tonksová zastyděla. Vtom se profesorka usmála a prohlásila: "Běžte na své stanoviště. A čím víc lidí tam bude hlídat, tím líp." Spiklenecky mrkla na Lupina a zamířila zas po schodech nahoru. Ohromeně za ní zírali a pak se dali do smíchu. Bylo neuvěřitelné, že se po událostech dnešního večera dokázali smát, ale ten smích jako by jim pomohl v jejich zármutku kvůli Brumbálovi.
"Pojď," řekla Tonksová, popadla Lupina za ruku a s úsměvem na rtech a slzami v očích ho za sebou táhla ven vstupní branou na tmou zalité školní pozemky.
Jakmile vyšli ven z hradu, ovanul je chladný večerní vzduch. Všude kolem se rozprostírala dokonalá tma, jen rozsvícená okna prozrazovala přítomnost hradu a měsíc zas jasnou noční oblohu. Ze školy se ještě ozýval vzdálený šum hlasů a v lese občas přerušil noční ticho nějaký pták.
Oni však neslyšeli hlasy, neviděli tmu. V tu chvíli byli oba Šťastní jako ještě nikdy. Šli dál noční tmou, nikoli na stanoviště Tonksové, ale zastavili se až na břehu jezera. Lupin beze slova ukázal na veliký kámen vypínající se ve svitu měsíce. Naštěstí zrovna nebyl úplněk, takže se Tonksová nemusela obávat, že by si hned na vlastní kůži vyzkoušela nebezpečí své volby.
"Víš, nesnáším měsíc," zašeptal Lupin po tom, co se na kameni usadili, "ale ještě nikdy mi nepřipadal tak krásný jako dnes v noci," dořekl a rozpačitě se usmál. Bylo na něm vidět, že už dlouho neměl rande.
Tonksová se usmála o něco zářivěji. Přisedla si o něco blíž.
"A kromě krásného měsíce tu není nic, co by nás teď vyrušilo," dodala vesele.
"No jo, to máš pravdu," přisvědčil Lupin, ale pro jistotu se ještě rozhlédl. Vážně tam nikdo nebyl. Těžko říct, jestli se mu ulevilo. Měl pocit, že ještě nikdy nebyl tak nervózní, dokonce ani když žil jako špión mezi ostatními vlkodlaky.
Najednou zpozoroval, že se k němu blíží něco růžového. Otočil se a pohlédl Tonksové přímo do očí. Už byla příliš blízko. Přestal nad sebou mít kontrolu. Zavřel oči a jen jako v transu čekal na ten okamžik. Vtom se jejich rty setkali. Tenhle první polibek trval snad měsíce, aspoň to tedy Lupinovi tak připadalo. Když se od sebe konečně odlepili, Lupin zašeptal: "Víš co? Najednou si připadám o deset let mladší," na což mu Tonksová a blaženým smíchem odpověděla: "No vidíš, takže už pro mě nejsi tak starý, jak jsi pořád tvrdil."
Lupin se usmál. Už jen její hlas mu dodal tolik kuráže, že vzal její hlavu do svých dlaní a chystal se zopakovat ten úžasný pocit, když se otevřela vstupní brána hradu a světlo zevnitř zalilo tmavý trávník před branou. Lupin i Tonksová úplně ztuhli a snažili se v té tmě vypadat jako součást kamenu, na kterém seděli. V tu chvíli opravdu nepotřebovali, aby se jich někdo vyptával, co tam dělají nebo proč nehlídají.
Z hradu pomalu vyšel kentaur Firenze. Oči upíral k jasné obloze poseté hvězdami. Kromě toho si nevšímal ničeho a nikoho, za což mu ti dva byli vděční. Vztáhl ruce k nebi a do ticha zvučným hlasem pronesl: "Ti, co přinesli v oběť svůj život, aby zachránili svět, navždy zůstanou žít v srdcích těch, jež opustili. Dnes jsme přišli o další oběť této války, však jeho smrt zajistí záchranu tohoto světa. Tak praví hvězdy."
Spustil ruce k tělu a podíval se přímo k jezeru na kámen, kde seděli Lupin a Tonksová. Musel je vidět, protože neměli čas se nějak schovat, ale nehnul ani brvou. Otočil a odcházel zpátky k hradu.
Lupin s Tonksovou se konečně nadechli. Pohled na kentaura pronášejícího věštbu jim vzal dech.
"Myslíš, že má pravdu?" zeptala se Tonksová. "Že když Brumbál….no, zemřel, tak to znamená, že bude Ty-víš-kdo poražen?"
"Netuším. Vždyť víš, že předpovídání budoucnosti není zrovna nejspolehlivější. Ale když to říká Firenze….," odpověděl zamyšleně Lupin.
"No, my to teď nevyřešíme, co myslíš?" pousmála se Tonksová.
"Ne, ale přál bych si, aby měl pravdu," povzdechl si Lupin. Pak se na Tonksovou dlouze podíval a chystal se se vrátit k té příjemné činnosti, ze které byli vytrženi.
Vtom se zahřmělo. Oba byli sebou tak zaujatí, že se lekli, ten večer už podruhé. Vzápětí začalo hustě pršet. Ani si nevšimli, kdy se zatáhlo a já se jim ani nedivím. Počasí v Británii se mění velmi rychle.
"Pojď, tady nemůžeme zůstat, byli bychom úplně promočení," prohlásil Lupin.
"Ale kam půjdeme?" ptala se Tonksová. Lupin se rozhlédl. Školní pozemky osvítil mohutný blesk a následoval i hrom.
"Tamhle do šatny," a ukázal na famfrpálové hřiště, "hrad je odtud moc daleko."
Rozběhli se podél lesa směrem k hřišti. Než tam doběhli, stejně už byli oba mokří.
"No to je skvělé," vztekal se Lupin, "takový krásný večer to byl a teď tohle!"
"Kdo říká, že teď už to není krásný večer?" zeptala se laškovně Tonksová. Překvapeně se na ni podíval.
"No, mám sice mokré šaty, ale to může být taky důvod, proč si je sundat," dodala.
Lupin měl pocit, že tohle opravdu pořád je krásný večer.
Tak doufám, že se líbila, když jste to dočetli až sem:-)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Jan Vaněrka Jan Vaněrka | E-mail | 15. dubna 2008 v 17:19 | Reagovat

já to čet v knize

2 Sammy Sammy | E-mail | Web | 15. dubna 2008 v 18:02 | Reagovat

jako tohle? cože? to ale v knize neni:-) To je právě pokračování toho, co tam nebylo:-)

3 Jan Vaněrka Jan Vaněrka | E-mail | Web | 15. dubna 2008 v 18:33 | Reagovat

ale nějak podobně to je i v knize

4 Black Black | Web | 16. dubna 2008 v 19:48 | Reagovat

Ježiš to je jakási dlůhé...to bude trvat dlůho=oD

5 Sammy Sammy | E-mail | Web | 16. dubna 2008 v 19:56 | Reagovat

to víš, spojila jsem vlastně dvě povídky dohromady:-))

6 Black Black | Web | 16. dubna 2008 v 19:57 | Reagovat

Tak se to dočetla...je to pěně napsaný=o)

7 Sammy Sammy | E-mail | Web | 16. dubna 2008 v 22:01 | Reagovat

děkuji:-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama